Příběhy

 

JULINKA  

 

Dělám ředitelku v Mateřské škole a včera mi povídá jedna čtyřletá, když mi

seděla na klíně: “A nevadí ti, že se tě dotýkám?“

„Ne,“ povídám, „nevadí mi to, Julinko a proč?“

„No, protože mojí," vzdychla si ".. mamince to vadí.“

Já teda nebrečím na povel, ale to mě dostalo. A ona prej: „Ty pláčeš?“

„Ne, „povídám, “ mně jenom tak ...tečou slzy. Toho si nevšímej.“

 

*

 

ROZVODOVÝ PAPÍRY

    Sloužil jsem jako konzultant na lince důvěry pro děti, bylo mi pětadvacet a bylo jaro. Slunko pralo do stropních oken bílé podkrovní místnosti s deseti stoly pod tmavohnědými trámy. Momentálně jsme tam byli tři. Kristýna u switchboardu  přidělovala hovory, Katka s  přiléhavými pletenými šaty, a já. Zazvonění.

    „Linka bezpečí, dobrý den! „ Kristýna několikrát mlčky kývla a rozhlédla se, Katka zrovna s někým tiše mluvila a tak jsem mávl, ať to přepojí mně.

    Uslyšel jsem hlas ustaraného, asi desetiletého kluka. Zněl opravdově a zodpovědně a bezradně: “ Dobrý den…Naši se budou rozvádět…a já nevím, co mám dělat.“

    „Vaši se budou rozvádět ..? “

     „No, a mám z toho strach…Vím to už měsíc… Kluci ve škole říkali, že oni už to mají za sebou, tak abych si to tak nebral …“  

     „ A co se děje doma..? Jsou tam nějaký hádky?“

     „ To ne, to …My byli v neděli všichni v zoologický a táta dal mámě u tygrů pusu.“

Pauza

    „A jak vlastně víš… že se budou vaši rozvádět? „

Odmlčel se a řekl pomalu ztěžka : „No, oni už na to …mají … ty …rozvodový papíry.“

    „ Aha, tak takhle to je .. už na to mají rozvodový papíry…“

Uvažoval jsem, jak mu dát podporu a jak mu říct, že i když se rodiče rozvedou, rodina zůstává dál a že on má právo na oba rodiče, na jejich lásku a podporu, ale něco mi v tom pořád nehrálo… 

    „Poslechni a jak vypadají ty …papíry ?“

    „Mají to nahoře na skříni. Takovej velikej černej šanon a na něm je fixkou napsáno: Rozvodový papíry…“ 

    „ Aha…a co dělají vaši, myslím za práci, víš, jako v zaměstnání? “

    „Táta nám dycky říká, že dělá na zámku" pousmál se..."Von je zámečník…A mamča vede prodejnu s potravinama. Proč?"

„ No, víš napadlo mne…jestli třeba není někdo z nich právník… “

Na druhém konci bylo delší ticho. Potom kluk najednou vyhrkl: „Brácha !!!  Můj starší brácha je právník! Tak…

    "Takže to jsou možná jeho…ty papíry…?! A má je nejspíš do svojí práce,“ doplnil jsem „ a tvých rodičů se to asi vůbec netýká…“

    Následovala dlouhá pauza a pak jiným, tichým hlasem, ve kterém byla znát úleva, kluk řekl: „ Moc děkuju…nashledanou !“ A zavěsil. 

 

*