Pro studenty PedF UK

 

Hudebně dramatická výchova

učí vnímat imaginární masky, vhodně je užívat a měnit je za jiné, rozšířit si výrazně schopnost komunikace, poznat výhody komunikace bez masky, upřímné, bez obav. 

                                                                                                        Z.Š.

Oč jde 

Zakladatelka dramatické výchovy, Američanka Winifred Wardová, stanovila pro DV tyto cíle,platné i dnes:

• dát příležitost kontrolovanému emocionálnímu vybití;

• poskytovat každému dítěti prostor pro sebevyjádření;

• povzbuzovat a vést tvořivou obrazotvornost dítěte;

• dát mladým lidem příležitost vyvíjet se v sociálním porozumění a spolupráci;

• poskytnout dětem zkušenost samostatného myšlení a vyjadřování vlastních myšlenek beze strachu.

                 (Winifred Wardová – Playmaking with Children, přel. Eva Machková)

V protikladu k pedagogice založené na memorování poznatků směřuje „zážitková pedagogika“ k orientaci na zdravý rozum, na prožitek a respekt vůči vlastním pocitům a k pocitům druhých. Vede k lepšímu využívání intuice a řeči těla, ke spontánní. 

*

Dramatizace písniček 

pomáhá vyznat se ve složitém světě vztahů a v sobě. Rozvíjí všechny klíčové kompetence, hlavně komunikaci slovy a beze slov a bývá zdrojem humoru. 

Pět kroků dramatizace příběhu písně, pohádky apod.

1. Volba - zvolíme sami nebo s dětmi předlohu – písničku (báseň, pohádku, zprávu z novin nebo zážitek ze života). Musí obsahovat téma významné pro skupinu nebo pro některého člena, baví nás a je zajímavá.

2. Rozbor – píseň si zazpíváme (přeběh si povíme, atd) a 

a) pojmenujeme si postavy v ní, situace (tj. vztahy postav v dané chvíli), konflikt (kdo je proti komu a proč) a hlavní téma (jedním dvěma slovy);

b) povídáme si a necháme prostor pro volné asociace, tedy pro naše vlastní podobné zážitky, vzpomínky a zkušenosti s daným tématem v praxi. (Do hry se tak dostanou osobní pocity dětí. )

3. Improvizace – vrátíme se k písni a situace si improvizovaně rozehráváme v prostoru (sochy, sousoší, pantomima, činoherní scénky).

Bereme do hry i různé nápady dětí a asociace. Neříkáme text písně, rozvíjíme spontánní dialog.

Při improvizaci používáme jiných, ne skutečných jmen hráčů. Hráči mohou občas  mlčet, nevědět, a vnímat co bude dál. 

                                            („Dialog je umění naslouchat,“ Jan Werich)

Jde-li nám pouze o průzkum o porozumění tématu, je tento krok poslední. Příběh si zahrajeme a mluvíme o něm, případně si ho přehrajeme vícekrát, v různých variantách. Hledáme vhodné způsoby řešení, vhodné postoje postav...

4. Syntéza – chtějí-li děti příběh předvést divákům, vytvoříme souvislý děj. Například podle principu tří částí: expozice – konflikt – jeho vyřešení, závěr.

Vylepšujeme spoje situací, kvalitu mluvy a splavnost děje. Upřesňujeme vztahy postav a fixujeme, co se daří. Hledáme proces, a ne hned řešení!

Hráči opět mohou při hře váhat a nevědět, dělat pauzy. Důležitá je odvaha jít do konfliktu vědomě a přijmout riziko sporu.

Doplníme pak náznakové rekvizity, kostýmy, případně světla a hudbu, kulisy a domluvíme si místo a termín vystoupení.

5. Představení hry před jinou skupinou, před rodiči…apod. Uvádíme-li hru vícekrát, po každé repríze ji společně vyhodnotíme (co se podařilo, co méně) a dotváříme. 

*

Čím důkladnější jsou přípravné fáze, tím kratší je pak formování hry. Všichni by měli mít ze společné práce radost, včetně učitele.

*

Pomocná forma dramatické improvizace Play-back divadlo 

vypravěč (nebo dva tři) vypráví příběh a dělá pauzy. V nich popisovaný děj skupina hraje, ilustruje ho zvukem a pohybem.

Vyprávění tak vede hráče dějem. Postavy lze též „vykreslit“ improvizací na nástroje a jimi vést dialog.

Cílem je cesta 

přínosná spolupráce, a ne rychlé řešení, úspěch. Na ten je lépe při práci zapomenout.

Vedoucí nebo učitelka příliš nelpí na svých „uměleckých vizích“ a dává dětem prostor pro jejich nápady.

Shrnutí

Společný zpěv, diskuse a dramatizace písní jsou cestou ke zlepšení komunikace a k porozumění sobě a druhým. Děti se setkávají v příbězích s příklady respektování etických norem i s důsledky jejich porušování a mohou si kladné i záporné činy prožít ve scénkách „na vlastní kůži“. Je to zcela nezastupitelná forma výuky zážitkem.

**

 

Příběhy písní a děti 

Z knihy Z.Šimanovský - A .Tichá: Hrajeme si s písničkou, Portál 2012  

                                       „Slova nejsou Pravda, pouze k ní ukazují.“   Eckhart Tolle

Písničky ve zpěvníku Hrajeme si s písničkou - Portál 2012 obsahují škálu situací od veselých a hravých po vážné. Většina písní vznikla už dávno, jejich témata jsou však živá dodnes.

Některé písničky se hodí pro předškoláky, jiné pro děti na prvním stupni základních škol. Zpěvník mohou užívat učitelé, vedoucí zájmových skupin, klubů, táborů atd.

Po čem děti touží - každé dítě chce být šťastné, chce být bráno s úctou, takové, jaké je. Žít v harmonii s tátou a s mámou, s vrstevníky a s celým světem, se sebou samým.

Každé dítě touží po lásce a souladu s nejbližšími. Často se potřebuje zorientovat a najít hranice svých povinností a práv i svých možností.

Příběhy písní vyprávějí, čím postavy žily a jak jednaly v situacích podobných těm, které prožíváme i dnes v běžném životě. Práce s nimi přináší dětem cennou praktickou životní zkušenost, oživí výuku a podporuje osobní rozvoj.

Témata písniček jsou různá, vedle hravých a veselých i vážná, podobně jako v životě. Můžeme je ignorovat, popírat, anebo o nich s dětmi rozumně mluvit.

Při hovorech s dětmi si občas připomeneme větu Berta Hellingera:                                

                                „Nikdy nic neplatí vždycky.“

...tedy ani naše osobní pravdy. :) A můžeme si někdy připomenout i to, že 

                                 "Každý popis reality je pouze dočasná hypotéza." 

                                                                                                Budha

*

Osobní rozvoj učitele 

je otázkou věcí jeho osobní kultury a profesionality. Člověk zahlcený svými neřešenými problémy „nevidí“ ty druhé a mluví pouze "na ně" nikoli " s nimi" 

Obecně : Učitel, který nemá rád děti, nepatří do školy a nemá tam co dělat. Nemá obvykle rád ani sám sebe, šíří ve škole negativitu a škodí.  

Výchova k toleranci a k dalším etickým hodnotám je směšná, pokud učitel tyto hodnoty sám nerespektuje a jen o nich mluví. 

Možností osobního rozvoje je dnes mnoho, pro učitele i pro rodiče. Ti, kdo nechtějí žáky ani vlastní děti zatěžovat svými neřešenými problémy, mohou využít koučinku, meditace, kvalitní psychoterapie, relaxace, kineziologie, voice dialogu, metody EMI, konstelací, muzikoterapie, danceterapie, dramaterapie ...atd. resp. mohou si vybrat, která z mnoha metod je jim nejbližší a té se věnovat a najít si na čas svého kouče, terapeuta, nebo průvodce, gurua.

Hranice role učitele poskytují bezpečí oběma stranám. Rodiče žáků by učitel měl respektovat takové, jací jsou. 

Může se zvyky nebo postoji rodičů nesouhlasit, nemá je však soudit.

Nemůže řešit věci v rodinách žáků, ale může dát dítěti a někdy i rodičům podporu, a je-li žádán, povědět jim svůj názor.

                                             „Nelze hnát lidi klackem do ráje!“ T. G. Masaryk.

Když se žákův problém učitele příliš dotýká, jde obvykle o osobní nezpracované téma učitele. Těžká situace, správně pochopená, může tak být přínosem pro jeho vlastní osobní rozvoj.

*

Hudba 

léčí lidi od nepaměti. Oživuje kontakt člověka se sebou, s emocemi, harmonizuje, emočně sytí a pomáhá nám vyjádřit naše skutečné emoce.

Indiáni věřili že píseň spojuje člověka s jeho vlastním srdcem.

Společný zpěv přináší všem zážitek souznění v jednom společném rytmu, pocity síly, spolupráce, sounáležitosti a mírní agresi.

Učitel hudební výchovy má tak v rukou mocný nástroj podpory a harmonizace života. Záleží na tom, jak s ním nakládá.

Jestli úzkostným lpěním na správné intonaci a "zkoušenín" žáků ze zpěvu před třídou natrvalo propojí v jejich mysli hudbu se strachem, studem a s odporem ...nebo zda jim představí hudbu jako cestu k upřímné komunikaci od srdce k srdci, s druhými lidmi, se skupinou a se světem, jako možnost vyzpívat se z trápení, hněvu a smutku, zda v mysli dětí propojí natrvalo hudbu s radostí, životní silou a láskou.  

 
Rodinná témata v písničkách

Rodinná témata zajímají děti ze všeho nejvíc. Ve statistikách linek důvěry pro děti  je ve škále různě frekventovaných hned za nejčastějším tématem „láska“ téma "situace v rodině".

Rodinným tématům se tedy ve škole při rozhovorech s dětmi nevyhneme 

Dětství a dospívání je pozvolné odpoutávání se dítěte od rodičů a jeho osamostatňování Zpočátku zdravá závislost slábne a dítě přebírá odpovědnost za svůj život.

Pokud se to neděje, když odpovědnost za činy syna bere na sebe například matka, dítě se většinou nestane dospělým. Nezralost mu pak vydrží do pozdního věku, někdy po celý život. 

Matka je první a nejdůležitější ženou v životě syna i dcery. Dobrá matka je zdroj ženské síly, něhy a lásky. Ale ať je, jaká chce, dítě by ji tak mělo brát, respektovat její cestu a příběh.

Otec je první a nejdůležitější muž v životě syna i dcery. Oba ho potřebují a měli by ho také přijmout, jaký je. Syn potřebuje tátu, aby ho naučil věcem z mužského světa, a dcera, aby posílil její ženskou sebedůvěru svým obdivem a láskou.

Není-li otec v rodině, má i tak pro děti velký význam. Je nenahraditelný a děti vítají, když cítí matčinu úctu k otci. (Jan Bílý2008) Pokud úcta chybí, jsou zmatené, necítí se dobře.

„Jakmile někdo obviňuje rodiče, už není ve spojení s proudem života,“ 

                                                                                            (Bert Hellinger)

Děti se mohou na své rodiče zlobit, nemohou je však soudit.Dostali od nich život.

Sourozenci jsou si nejbližší a sdílejí dobré i zlé. Záleží u nich na pořadí, v němž přišli na svět. Uznává-li každý své místo dané pořadím, může se jim dařit dobře.

Prarodiče, babička a děda mohou být pro děti cenným zázemím, respektují-li důstojnost vnoučat a taky rodičovskou roli svých dětí, rodičů vnoučat. Respektují li  jejich právo veta, hlavní slovo ve výchově.

Předkové jsou naši příbuzní v širší rodině. I když někteří už nežijí, je dobré jim prokazovat úctu. Skrze ně přišel život až k nám.

Každý si může představit za sebou generace svých předků jako zástup. Vede hluboko do minulosti. Můžeme si tu řadu postavit symbolicky z kamínků. Pocítíme sílu života, který skrze generace předků přichází k nám... (Jan Bílý 2008)

„Když se podíváme na své rodiče, vidíme, že za nimi stojí jejich rodiče a za nimi jejich rodiče a další… a pokračuje to do mnoha generací....Stejný život proudí skrze všechny až k nám. V podstatě nezáleží na tom, jací ti lidé byli v reálném životě. Pokud jde o život, byli stejní. …všechny děti skrze generace dostaly stejný život. Tím jsou rodiče velcí a děti malé. Rodiče dávají, děti berou. Když se podíváme na rodiče tímto způsobem, můžeme je ctít jako rodiče bez ohledu na to, jací jsou... cítíme se bohatí. Naše srdce se otvírá a my cítíme sílu … Když si toho budeme všímat a přijmeme to, náš život se změní.“ (Bert Hellinger, 2004)

*

Tři základní pravidla platná pro systémy, tedy i pro rodinu, i pro další 

1. Dávání a braní má být v rovnováze. Když rodina naučí dítě dávat až příliš a nebrat si nic, může dítě později směřovat k vyhoření. Když rodina naopak naučí dítě jenom brát a nic nedávat, vyroste z něj sobec a jeho jednání je pak pro jeho okolí „náročné“.

2. Právo na členství v systému (v rodě, v rodině) má každý člen stejnou měrou. Když někoho rodina vyloučí, poruší se tím její jednota. Vzniká „rodinné tabu“ a ve vztazích sílí disharmonie.

3Respekt k přirozené hierarchii znamená, že děti jsou opravdu dětmi a syn se například nestaví do role „otce své matky“, případně dcera do role „matky svého otce“. Respektují-li členové rodiny, kdo je „velký a kdo malý“, může se v ní všem dařit dobře.

*

Lidé kteří doma zažili dlouhodobě násilí a tyranii v dětství, se jako dospělí uchylují při výchově svých dětí často do krajního opaku, k naprosté nedirektivitě, měkkosti a benevolenci. Jejich děti pak postrádají hranice, hledají je a stávají se z nich v dospělosti mnohdy zase tyrani, šikanující svoje děti...atd.    

*

Mezi témata v písničkách patří také 

Loučení, rozchod - časté  téma v písničkách i v životě. Děti s ním mají mnohdy osobní zkušenost. V současnosti je rozvodovost okolo padesáti procent, rozvádí se tedy každé druhé manželství. Jsou třídy, kde má většina žáků již rozvedené rodiče.

Je proto dobré, když učitel má toto téma osobně zpracované a ví, jak o něm vhodně a empaticky mluvit s dětmi.

Ve třídě na kterou se dnes učitel dívá ve škole má statisticky vzato, každé druhé dítě osobní zkušenost s rozvodem rodičů a někdy velmi tvrdou. 

*

Rozvod znamená pro dítě zranění vždycky. Vzniklo z lásky těch dvou a když ta odejde, dítě ztrácí sebedůvěru.

Sleduje, jak se k sobě rodiče chovají dál, a je pro ně nanejvýš důležité, zda si dokázali zachovat jeden k druhému aspoň elementární úctu a respekt jako k otci (matce) svých dětí.

Hovoříme o dvou rovinách

1. milostná - v té to rodičům kteří se rozvedli prostě nevyšlo.Jejich dětem ale do této roviny NIC NENÍ.  

2. rodičovská - v té to rodičům naopak vyšlo, protože dokázali spolu dát život jednomu nebo více dětem, pro které zůstanou otcem a matkou nadosmrti. V této rovině by se tedy měli domluvit vzhledem k potřebám dětí/dítěte. Mezi ně patří především právo mít rád oba dva stejně, tátu i maminku, přijímat a učit se od obou. 

Dítěti se velmi uleví, když se rodiče po rozvodu dohodnou na všem, co se týká jeho výchovy a péče o ně. Když mu nikdo nestaví rodinu jako fotbalové kluby Sparta x Slavie a nenutí ho fandit jenom jednomu z nich.

Dítě se potřebuje uklidnit a začít s opravou svojí pošramocené sebedůvěry. Když spory po rozvodu a stresy trvají a zneužívají-li rodiče dítě ve vzájemném boji, pak jeho bolest trvá a hrozí mu poškození.

Když rodina po rozvodu žije dál v jednom bytě, dítě chce „pomoci s řešením“ a jde do koalice s jedním z rodičů. Plní jeho (někdy podvědomé) přání a s druhým rodičem se nestýká, odmítá ho. Tím nepomůže nikomu a rozkol v rodině prohloubí.

Rozvod je věcí dospělých. Dítě se nerozvádí.

Vhodnou podporu dětí po rozvodu popsala německá učitelka a psycholožka Marianne Franke Gricksch v knize Patříš k nám! Nakreslila ve své třídě na tabuli zub se dvěma kořeny:

Připomíná, že každé dítě je vždy z poloviny táta a ze druhé máma. Když jeden z rodičů neguje a popírá, anebo pomlouvá před dítětem toho druhého, haní a popírá tím i polovinu svého dítěte. „Některé děti rozvod rodičů ve škole tají a může dojít i k přerušení komunikace mezi školou a rodiči, mezi dětmi a kamarády,“ píše M. F. Gricksch.

Postoje, které odvodila ze své praxe a jež korespondují i s Chartou dětských práv, přijatou OSN, napsala na tabuli pod uvedený zub:

„Rodina zůstává stále celá. Nerozbije se ani tehdy, když rodiče ukončí svůj milostný vztah. Rodiče zůstávají stále rodiči a mají vědomě nebo nevědomě rodičovský vztah, a to tak dlouho, dokud žijí. Celistvost rodiny zůstává pro děti zachována. Díky tomu jsou pod ochranou nezávisle na tom, jestli se rodiče snášejí, nebo ne. Vědomí toho dětem prospívá.

Každé dítě má právo milovat otce a matku a pobývat u obou, aby se od nich mohlo učit. Dokud je dítě malé, mají rodiče určovat, co je pro dítě dobré.

Spor, který mezi sebou rodiče vedou, se dětí vlastně netýká.“

                                                                    (M. F. Gricksch, Patříš k nám!, 2006)

Možnost zůstat dítětem obou rodičů a víra dítěte, že oba dva „rozchod zvládnou i bez jeho podpory,“ působí také v pozdějším věku na dítě blahodárně, píše autorka. Některým dětem se daří až po letech najít si místo ve své rodině po rozvodu.

Rozvedení rodiče dětí školou povinných by se měli setkat nejméně třikrát ročně, vynechat sporné vztahové záležitosti a mluvit o společných věcech a o dětech.

Naděje na obnovení kontaktu s otcem je i pro děti, kterých se jejich otcové vzdali, velmi důležitá a neměly by tuto naději ztrácet.

Děti nejvíce zraněné se projevují vztekle, divoce, ruší a provokují, nebo úplně omezí komunikaci. Právě ony však potřebují nejvíce podpory.

Pozornost se ovšem zaměří na excesy dítěte, a ne na zdroj napětí v rodině, který je jejich příčinou.

Někdy se tzv. problémové dítě vodí marně od odborníka k odborníkovi. Některým dospělým se zdá, že jim to „dělá naschvál“, a sáhají k trestům.

Když dítě nemá zastání ani doma, ani ve škole, ani možnost kvalitní terapie, uzavírá se kruh: Čím více je zraňováno a bez naděje na lásku, tím více vzdoru cítí a tím více trestů „si vyslouží“. Narůstají konflikty a dítě končí v ústavu, nebo ve vězení.

Děti, které měly pro svůj vývoj plnou podporu, nacházejí kontakt se svou duší a žijí v souladu se světem. Jsou tzv. tahouny ve třídě, mají vtip, jiskru a není těžké je mít rád. Profesionalita je v tom dokázat mít vztah ke všem ve třídě. 

 

                                   Přeji vám hodně štěstí a radosti při práci s dětmi  :o)

 

                                                                                Zdeněk Šimanovský  

 

 

 

 

Letní semestr 2018 

Zimní semestr 2017 ...

 

Dramatizace písniček 

pak dětem pomáhá vyznat se ve složitém světě vztahů a v sobě. Rozvíjí všechny tzv. klíčové kompetence, hlavně komunikaci slovy a beze slov a bývá také zdrojem humoru. Poznámky pod písničkami vás mohou při dramatizaci inspirovat.

Pět kroků dramatizace příběhu písně, pohádky apod. si zde jen stručně připomeneme, podrobněji už jsou popsány jinde.

1. Volba - zvolíme sami nebo spolu s dětmi předlohu – písničku (báseň, pohádku, zprávu z novin nebo zážitek, námět ze života). Předlohu, která nám „něco říká“, obsahuje téma nějak významné pro celou skupinu nebo pro některého člena, baví nás, je zajímavá.

2. Rozbor – píseň si zazpíváme a

a) pojmenujeme si v ní postavy, situace (tj. vztahy postav v dané chvíli), konflikt (kdo je proti komu a proč) a hlavní témata (tedy hlavní tendence postav, jedním dvěma slovy);

b) povídáme si a necháme prostor pro volné asociace, tedy pro vlastní (nebo kamarádovy) podobné zážitky, vzpomínky a zkušenosti s tématem v praxi. Do hry se tak dostanou osobní pocity dětí. (Významná část!)

3. Improvizace – vrátíme se pak k písni a její situace si improvizovaně rozehráváme v prostoru (sochy, sousoší, pantomima, činoherní scénky). Bereme do hry i různé nápady dětí a asociace. Neříkáme text písně, ale rozvíjíme spontánní dialog. Při improvizaci používáme jiných, ne skutečných jmen hráčů. Hráči si mohou dovolit občas i mlčet, vnímat, nevědět, co bude následovat dál. 

„Dialog je umění naslouchat,“ napsal Jan Werich.

Jde-li nám pouze o průzkum tématu, je tento krok poslední. Příběh si zahrajeme a mluvíme o něm, případně si ho přehrajeme víckrát, v různých variantách. Hledáme tak vhodné postoje postav...

4. Syntéza – chtějí-li děti příběh předvést divákům, vytvoříme souvislý děj. Například podle Aristotelových fází: expozice, kolize, krize, peripetie, katarze, anebo podle principu tří částí: expozice – konflikt – jeho vyřešení, závěr. Vylepšujeme spojení situací, kvalitu mluvy a splavnost děje. Upřesňujeme vztahy postav a zaznamenáváme, co se zdaří. Hledáme proces, a ne hned řešení! Hráči mohou při hře i váhat a dělat pauzy. Důležitá je odvaha jít do konfliktu vědomě a přijmout riziko sporu. Doplníme pak náznakové rekvizity, kostýmy, případně světla a hudbu, kulisy a domluvíme si termín.

5. Představení hry před jinou skupinou, před rodiči…apod. je finále práce. Chceme-li hru uvádět vícekrát, po každé repríze ji spolu vyhodnotíme (co se podařilo, co méně) a dotváříme představení dál.

*

Čím důkladnější jsou přípravné fáze, tím kratší je pak formování hry. Všichni by měli mít ze společné práce radost, i učitelka.

Play-back divadlo je forma dramatické hry, při níž vypravěč (nebo dva tři) vypráví příběh a dělá pauzy. V nich popisovaný děj skupina hraje, ilustruje ho zvukem a pohybem. Vyprávění tak vede hráče dějem. Postavy lze též „vykreslit“ improvizací na nástroje a jimi vést dialog.

Cílem je vždy cesta, přínosná spolupráce, a ne rychlé řešení, úspěch. Na ten je lépe při práci vůbec zapomenout. Vedoucí nebo učitelka také moc nelpí na svých „uměleckých vizích“ a dává dětem prostor pro jejich nápady.

Shrnutí

Společný zpěv, diskuse a dramatizace písní jsou cestou ke zlepšení komunikace a k porozumění sobě a druhým. Děti se setkávají v příbězích s příklady respektování etických norem i s důsledky jejich porušování a mohou si kladné i záporné činy prožít ve scénkách „na vlastní kůži“. Je to zcela nezastupitelná forma výuky zážitkem.

 

Příběhy písní a děti 

Z knihy Z.Šimanovský - A .Tichá: Hrajeme si s písničkou, Portál 2012  

                                       „Slova nejsou Pravda, pouze k ní ukazují.“   Eckhart Tolle

Písničky ve zpěvníku Hrajeme si s písničkou - Portál 20212 obsahují škálu situací od veselých a hravých po vážné. Většina písní vznikla už dávno, jejich témata jsou však živá dodnes. Některé písničky se hodí pro předškoláky, jiné pro děti na prvním stupni základních škol. Zpěvník tak mohou užívat učitelé, vedoucí zájmových skupin, klubů, táborů atd.

Dnešní děti jsou stejné jako ty před stovkami let, jiná je doba. Na děti často působí současná zištnost, lstivost a bezohlednost okolí a děti se učí... Každé však chce být šťastné, mělo by být bráno s úctou, takové, jaké je. Každé dítě chce žít v harmonii s tátou a s mámou, s vrstevníky a s celým světem, se sebou samým. Každé touží po lásce a souladu s těmi nejbližšími. Často se potřebuje zorientovat a najít hranice svých povinností a práv i svých možností.

Příběhy písní vyprávějí, čím postavy žily a jak jednaly v situacích podobných těm, které prožíváme i dnes v běžném životě. Práce s nimi přináší dětem cennou životní zkušenost, oživí výuku a podporuje osobní rozvoj.

I témata písniček jsou zde různá, vedle hravých a veselých i vážná. Například v písničce Kamarádka zrádná děvče vypráví, jak mu kamarádka přebrala kluka. Zrada ji bolí a ona neví, jak se má ke své kamarádce chovat. V písničce Nevaďte se, táto, mámo! se zase hádají rodiče a syn se jim toulá. Podobné situace jsou i v běžném životě a můžeme je buď popírat, nebo o nich s dětmi rozumně mluvit. Při hovorech s dětmi nezapomínáme, že klíč k řešení problému má vždy jeho „majitel“, a občas si také připomeneme větu Berta Hellingera:

                                                                „Nikdy nic neplatí vždycky.“

Osobní rozvoj učitele 

a každého, kdo pracuje s dětmi, dospívajícími nebo dospělými, je otázkou jeho osobní kultury a profesionality. Člověk zahlcený svými neřešenými problémy ty druhé „neuvidí“ a mluví pouze na ně, nikoli s nimi. Výchova k toleranci a k dalším etickým hodnotám je směšná, pokud učitel tyto hodnoty sám nerespektuje a jen o nich mluví. Osobní zvyky a pravidla učitele převzatá v dětství se nemusí podobat zvykům a pravidlům platným v rodinách žáků. Důležitý je respekt a základní lidská slušnost  (vůči dětem, ale i vůči písničkám...jenom tak je můžeme opravdu "vidět" a vnímat i jejich duši.)   

„Všichni máme sklon řídit se zásadou: ‚Podle sebe soudím tebe‘,“ píše profesor J. Skála. „Proč? Protože je to správné východisko a v dětství jsme začínali právě takto. Je však záhodno pokročit dál. Kdo nepřekonal tento dětský obzor, nebo kdo dokonce odmítá vidět    za vlastním plotem širý svět, ten se stává zajatcem vlastního ‚provincialismu‘."                       (Jaroslav Skála - 1989) 

Možnosti osobního rozvoje jsou dnes pro učitele i pro rodiče hojné. Ti, kdo nechtějí žáky ani své děti zatěžovat svými neřešenými problémy, využívají klasických nebo alternativních metod seberozvoje: gestalt terapie, koučinku, meditace a relaxace, kineziologie, voice dialogu, supervize, reiki, účastní se výcviků v konstelacích, v psychoterapii či v expresivních technikách, jako je dramaterapie, arteterapie nebo muzikoterapie.

Hranice role učitele je někdy těžké udržet, poskytují však bezpečí oběma stranám. Rodiče žáků by učitel měl respektovat přesně takové, jací jsou. Může se zvyky nebo postoji rodičů žáků nesouhlasit, nemá je však soudit. Nemůže řešit věci v rodinách žáků, ale může dát dítěti a někdy i rodičům podporu, a je-li žádán, povědět jim svůj názor. Rodič, který cítí, že v jeho výchově něco nefunguje, se pak s ním může poradit a něco udělat pro sebe, získat náhled, objevit hlubší příčiny… To je však jen jeho volba. „Nelze hnát lidi klackem do ráje!“ napsal T. G. Masaryk.

Když se žákův problém učitele příliš dotýká, obvykle ho to upozorňuje na nějaké jeho osobní nezpracované téma. Z toho pohledu může být pro učitele podobná těžká situace, správně uchopená, přínosem pro jeho osobní rozvoj.


Hudba 

nás léčí už tisíce let. Oživuje kontakt člověka se sebou, harmonizuje a emočně sytí, pomáhá nám vyjádřit emoce. Podle Indiánů píseň spojuje člověka s vlastním srdcem. Společný zpěv přináší všem zážitek souznění v jednom rytmu, pocity síly, spolupráce a sounáležitosti a mírní agresi. Učitel hudební výchovy má v rukou mocný nástroj podpory a harmonizace života. Spontánní zpěv bez úzkostného lpění učitele na intonaci a rytmu přináší dětem radost a možnost se trochu vyzpívat z trápení, hněvu a smutku.

 
Rodinná témata v písničkách

Rodinná témata zajímají děti ze všeho nejvíc. Dokazují to i statistiky všech linek důvěry. (Na druhém místě je pak téma „láska“.) Věnujme se zde tedy trochu rodinným tématům. Bude se nám to hodit při mnoha rozhovorech s dětmi.

V dětství se dítě postupně odpoutává od rodičů a osamostatňuje se. Zpočátku zdravá závislost slábne a dítě přebírá odpovědnost za svůj život. Pokud se to neděje a když odpovědnost za činy syna bere na sebe například matka, dítě se pak nestane dospělým.

Matka je první a nejdůležitější ženou v životě syna i dcery. Dobrá matka je zdroj ženské síly, něhy a lásky. Ale ať je, jaká chce, dítě by ji tak mělo brát, respektovat její cestu a příběh.

Otec je první a nejdůležitější muž v životě syna i dcery. Oba ho potřebují a měli by ho také přijmout, jaký je. Syn potřebuje tátu, aby ho naučil věcem z mužského světa, a dcera, aby posílil její ženskou sebedůvěru svým obdivem a láskou. Není-li táta v rodině, má i tak pro děti velký význam. Je nenahraditelný a děti vítají, když cítí matčinu úctu k otci. (Jan Bílý, 2008) Pokud úcta chybí, jsou zmatené, necítí se dobře. „Jakmile někdo obviňuje rodiče, už není ve spojení s proudem života,“ píše Bert Hellinger. Děti se mohou na své rodiče zlobit, nemohou je však soudit.

Sourozenci jsou si nejbližší a sdílejí dobré i zlé. Záleží u nich na pořadí, v němž přišli na svět. Uznává-li každý své místo dané pořadím, může se jim dařit dobře.

Prarodiče, babička a děda mohou být pro děti cenným zázemím, respektují-li důstojnost vnoučat a rodičovskou roli svých dětí, tedy rodičů vnoučat. Ti mají hlavní slovo ve výchově.

Předkové jsou naši příbuzní v širší rodině. I když někteří už nežijí, je dobré jim prokazovat úctu. Skrze ně přišel život až k nám. Každý si může představit za sebou generace svých předků jako zástup. Vede hluboko do minulosti. Můžeme si tu řadu postavit symbolicky z kamínků. Pocítíme sílu života, který skrze generace předků přichází k nám... (Jan Bílý 2008)

„Když se podíváme na své rodiče, vidíme, že za nimi stojí jejich rodiče a za nimi jejich rodiče a další… a pokračuje to do mnoha generací,“ píše Bert Hellinger (2004).

„Stejný život proudí skrze všechny… až k nám. V podstatě nezáleží na tom, jací ti lidé byli v reálném životě. Pokud jde o život, byli stejní. …všechny děti skrze generace dostaly stejný život. Tím jsou rodiče velcí a děti malé. Rodiče dávají, děti berou. Když se podíváme na rodiče tímto způsobem, můžeme je ctít jako rodiče bez ohledu na to, jací jsou... cítíme se bohatí. Naše srdce se otvírá a my cítíme sílu… Když si toho budeme všímat a přijmeme to, náš život se změní.“ (Bert Hellinger, 2004)

 

Tři základní pravidla platná pro systémy, tedy i pro rodinu, i pro další 

1. Dávání a braní má být v rovnováze. Když rodina naučí dítě dávat až příliš a nebrat si nic, může dítě později směřovat k vyhoření. Když rodina naopak naučí dítě jenom brát a nic nedávat, vyroste z něj sobec a jeho jednání je pak pro jeho okolí „náročné“.

2. Právo na členství v systému má každý člen stejnou měrou. Když někoho rodina vyloučí, poruší se tím její jednota. Vzniká „rodinné tabu“ a ve vztazích sílí disharmonie.

3. Respekt k přirozené hierarchii znamená, že děti jsou opravdu dětmi a syn se například nestaví do role „otce své matky“, případně dcera do role „matky svého otce“. Respektují-li členové rodiny, kdo je „velký a kdo malý“, může se v ní všem dařit dobře.

 

Mezi témata v písničkách patří také 

Loučení, rozchod jsou to častá  témata jak v písničkách tak i v životě. Děti s nimi mají mnohdy osobní zkušenost. V současnosti se rozvádí každé druhé manželství a jsou třídy, kde má většina žáků rozvedené rodiče. Je proto dobré, když učitel ví, jak s dětmi na toto téma mluvit, a má ho zpracované i sám osobně.

Rozvod znamená pro dítě vždycky zranění: Mateřská loď ztroskotala a to bere sebedůvěru. Dítě sleduje, jak se k sobě rodiče chovají dál, a je pro ně velmi důležité, mají-li dál jeden k druhému úctu a respekt jako k otci (matce) svých dětí. Dítěti se velmi uleví, když se rodiče po rozvodu dohodnou na všem, co se týká jeho výchovy a péče o ně. Uklidní se a začne s opravou pošramocené sebedůvěry. Když spory po rozvodu a stresy trvají a zneužívají-li rodiče dítě ve vzájemném boji, pak jeho bolest trvá a hrozí mu poškození. (Často když například rodina po rozvodu žije dál v jednom bytě.) Dítě chce nějak „pomoci s řešením“ a jde do koalice s jedním z rodičů. Plní jeho (někdy podvědomé) přání a s druhým rodičem se nestýká, odmítá ho. Tím však rozkol v rodině jen prohloubí.

Rozvod je věcí dospělých. Dítě se nerozvádí.

Vhodnou podporu dětí po rozvodu popsala německá učitelka a psycholožka Marianne Franke Gricksch v knize Patříš k nám! Nakreslila ve své třídě na tabuli zub se dvěma kořeny:

Připomíná, že každé dítě je vždy z poloviny táta a ze druhé máma. Když jeden z rodičů neguje a popírá, anebo pomlouvá před dítětem toho druhého, haní a popírá tím i polovinu svého dítěte. „Některé děti rozvod rodičů ve škole tají a může dojít i k přerušení komunikace mezi školou a rodiči, mezi dětmi a kamarády,“ píše M. F. Gricksch. Postoje, které odvodila ze své praxe a jež korespondují i s Chartou dětských práv, přijatou OSN, napsala na tabuli pod uvedený zub:

„Rodina zůstává stále celá. Nerozbije se ani tehdy, když rodiče ukončí svůj milostný vztah. Rodiče zůstávají stále rodiči a mají vědomě nebo nevědomě rodičovský vztah, a to tak dlouho, dokud žijí. Celistvost rodiny zůstává pro děti zachována. Díky tomu jsou pod ochranou nezávisle na tom, jestli se rodiče snášejí, nebo ne. Vědomí toho dětem prospívá.

Každé dítě má právo milovat otce a matku a pobývat u obou, aby se od nich mohlo učit. Dokud je dítě malé, mají rodiče určovat, co je pro dítě dobré.

Spor, který mezi sebou rodiče vedou, se dětí vlastně netýká.“

(M. F. Gricksch, Patříš k nám!, 2006)

Možnost zůstat dítětem obou rodičů a víra dítěte, že oba dva „rozchod zvládnou i bez jeho podpory,“ působí také v pozdějším věku na dítě blahodárně, píše autorka. Některým dětem se daří až po letech najít si místo ve své rodině po rozvodu. Rozvedení rodiče dětí školou povinných by se měli setkat nejméně třikrát ročně, vynechat sporné vztahové záležitosti a mluvit o společných věcech a o dětech.

Naděje na obnovení kontaktu s otcem je i pro děti, kterých se jejich otcové vzdali, velmi důležitá a neměly by tuto naději ztrácet.

Děti nejvíce zraněné se projevují vztekle, divoce, ruší a provokují, nebo úplně omezí komunikaci. Právě ony však potřebují nejvíce podpory. Pozornost se ovšem zaměří na excesy dítěte, a ne na zdroj napětí v rodině, který je jejich příčinou. Někdy se pak tzv. problémové dítě vodí marně od odborníka k odborníkovi. Některým dospělým se zdá, že jim to „dělá naschvál“, a tak sáhnou k trestům. Když dítě nemá zastání ani doma, ani ve škole, ani možnost kvalitní terapie, uzavírá se kruh: Čím více je zraňováno a bez naděje na lásku, tím více vzdoru cítí a tím více trestů „si vyslouží“. Narůstají konflikty a dítě končívá v ústavu, ve vězení.

Děti, které však měly pro svůj vývoj plnou podporu, nacházejí kontakt se svou duší a žijí v souladu se světem. Jsou tzv. tahouny ve třídě, mají vtip, jiskru a není těžké je mít rád. Profesionalita je v tom dokázat mít vztah ke všem ve třídě. 

 

Hodně štěstí a radost s dětmi !  :o)

 

                                                                Z.Š. 

 

 

Dramatizace písniček 

pak dětem pomáhá vyznat se ve složitém světě vztahů a v sobě. Rozvíjí všechny tzv. klíčové kompetence, hlavně komunikaci slovy a beze slov a bývá také zdrojem humoru. Poznámky pod písničkami vás mohou při dramatizaci inspirovat.

Pět kroků dramatizace příběhu písně, pohádky apod. si zde jen stručně připomeneme, podrobněji už jsou popsány jinde.

1. Volba - zvolíme sami nebo spolu s dětmi předlohu – písničku (báseň, pohádku, zprávu z novin nebo zážitek, námět ze života). Předlohu, která nám „něco říká“, obsahuje téma nějak významné pro celou skupinu nebo pro některého člena, baví nás, je zajímavá.

2. Rozbor – píseň si zazpíváme a

a) pojmenujeme si v ní postavy, situace (tj. vztahy postav v dané chvíli), konflikt (kdo je proti komu a proč) a hlavní témata (tedy hlavní tendence postav, jedním dvěma slovy);

b) povídáme si a necháme prostor pro volné asociace, tedy pro vlastní (nebo kamarádovy) podobné zážitky, vzpomínky a zkušenosti s tématem v praxi. Do hry se tak dostanou osobní pocity dětí. (Významná část!)

3. Improvizace – vrátíme se pak k písni a její situace si improvizovaně rozehráváme v prostoru (sochy, sousoší, pantomima, činoherní scénky). Bereme do hry i různé nápady dětí a asociace. Neříkáme text písně, ale rozvíjíme spontánní dialog. Při improvizaci používáme jiných, ne skutečných jmen hráčů. Hráči si mohou dovolit občas i mlčet, vnímat, nevědět, co bude následovat dál. 

„Dialog je umění naslouchat,“ napsal Jan Werich.

Jde-li nám pouze o průzkum tématu, je tento krok poslední. Příběh si zahrajeme a mluvíme o něm, případně si ho přehrajeme víckrát, v různých variantách. Hledáme tak vhodné postoje postav...

4. Syntéza – chtějí-li děti příběh předvést divákům, vytvoříme souvislý děj. Například podle Aristotelových fází: expozice, kolize, krize, peripetie, katarze, anebo podle principu tří částí: expozice – konflikt – jeho vyřešení, závěr. Vylepšujeme spojení situací, kvalitu mluvy a splavnost děje. Upřesňujeme vztahy postav a zaznamenáváme, co se zdaří. Hledáme proces, a ne hned řešení! Hráči mohou při hře i váhat a dělat pauzy. Důležitá je odvaha jít do konfliktu vědomě a přijmout riziko sporu. Doplníme pak náznakové rekvizity, kostýmy, případně světla a hudbu, kulisy a domluvíme si termín.

5. Představení hry před jinou skupinou, před rodiči…apod. je finále práce. Chceme-li hru uvádět vícekrát, po každé repríze ji spolu vyhodnotíme (co se podařilo, co méně) a dotváříme představení dál.

*

Čím důkladnější jsou přípravné fáze, tím kratší je pak formování hry. Všichni by měli mít ze společné práce radost, i učitelka.

Play-back divadlo je forma dramatické hry, při níž vypravěč (nebo dva tři) vypráví příběh a dělá pauzy. V nich popisovaný děj skupina hraje, ilustruje ho zvukem a pohybem. Vyprávění tak vede hráče dějem. Postavy lze též „vykreslit“ improvizací na nástroje a jimi vést dialog.

Cílem je vždy cesta, přínosná spolupráce, a ne rychlé řešení, úspěch. Na ten je lépe při práci vůbec zapomenout. Vedoucí nebo učitelka také moc nelpí na svých „uměleckých vizích“ a dává dětem prostor pro jejich nápady.

Shrnutí

Společný zpěv, diskuse a dramatizace písní jsou cestou ke zlepšení komunikace a k porozumění sobě a druhým. Děti se setkávají v příbězích s příklady respektování etických norem i s důsledky jejich porušování a mohou si kladné i záporné činy prožít ve scénkách „na vlastní kůži“. Je to zcela nezastupitelná forma výuky zážitkem.

 

Příběhy písní a děti 

Z knihy Z.Šimanovský - A .Tichá: Hrajeme si s písničkou, Portál 2012  

                                       „Slova nejsou Pravda, pouze k ní ukazují.“   Eckhart Tolle

Písničky ve zpěvníku Hrajeme si s písničkou - Portál 20212 obsahují škálu situací od veselých a hravých po vážné. Většina písní vznikla už dávno, jejich témata jsou však živá dodnes. Některé písničky se hodí pro předškoláky, jiné pro děti na prvním stupni základních škol. Zpěvník tak mohou užívat učitelé, vedoucí zájmových skupin, klubů, táborů atd.

Dnešní děti jsou stejné jako ty před stovkami let, jiná je doba. Na děti často působí současná zištnost, lstivost a bezohlednost okolí a děti se učí... Každé však chce být šťastné, mělo by být bráno s úctou, takové, jaké je. Každé dítě chce žít v harmonii s tátou a s mámou, s vrstevníky a s celým světem, se sebou samým. Každé touží po lásce a souladu s těmi nejbližšími. Často se potřebuje zorientovat a najít hranice svých povinností a práv i svých možností.

Příběhy písní vyprávějí, čím postavy žily a jak jednaly v situacích podobných těm, které prožíváme i dnes v běžném životě. Práce s nimi přináší dětem cennou životní zkušenost, oživí výuku a podporuje osobní rozvoj.

I témata písniček jsou zde různá, vedle hravých a veselých i vážná. Například v písničce Kamarádka zrádná děvče vypráví, jak mu kamarádka přebrala kluka. Zrada ji bolí a ona neví, jak se má ke své kamarádce chovat. V písničce Nevaďte se, táto, mámo! se zase hádají rodiče a syn se jim toulá. Podobné situace jsou i v běžném životě a můžeme je buď popírat, nebo o nich s dětmi rozumně mluvit. Při hovorech s dětmi nezapomínáme, že klíč k řešení problému má vždy jeho „majitel“, a občas si také připomeneme větu Berta Hellingera:

                                                                „Nikdy nic neplatí vždycky.“

Osobní rozvoj učitele 

a každého, kdo pracuje s dětmi, dospívajícími nebo dospělými, je otázkou jeho osobní kultury a profesionality. Člověk zahlcený svými neřešenými problémy ty druhé „neuvidí“ a mluví pouze na ně, nikoli s nimi. Výchova k toleranci a k dalším etickým hodnotám je směšná, pokud učitel tyto hodnoty sám nerespektuje a jen o nich mluví. Osobní zvyky a pravidla učitele převzatá v dětství se nemusí podobat zvykům a pravidlům platným v rodinách žáků. Důležitý je respekt a základní lidská slušnost  (vůči dětem, ale i vůči písničkám...jenom tak je můžeme opravdu "vidět" a vnímat i jejich duši.)   

„Všichni máme sklon řídit se zásadou: ‚Podle sebe soudím tebe‘,“ píše profesor J. Skála. „Proč? Protože je to správné východisko a v dětství jsme začínali právě takto. Je však záhodno pokročit dál. Kdo nepřekonal tento dětský obzor, nebo kdo dokonce odmítá vidět    za vlastním plotem širý svět, ten se stává zajatcem vlastního ‚provincialismu‘."                       (Jaroslav Skála - 1989) 

Možnosti osobního rozvoje jsou dnes pro učitele i pro rodiče hojné. Ti, kdo nechtějí žáky ani své děti zatěžovat svými neřešenými problémy, využívají klasických nebo alternativních metod seberozvoje: gestalt terapie, koučinku, meditace a relaxace, kineziologie, voice dialogu, supervize, reiki, účastní se výcviků v konstelacích, v psychoterapii či v expresivních technikách, jako je dramaterapie, arteterapie nebo muzikoterapie.

Hranice role učitele je někdy těžké udržet, poskytují však bezpečí oběma stranám. Rodiče žáků by učitel měl respektovat přesně takové, jací jsou. Může se zvyky nebo postoji rodičů žáků nesouhlasit, nemá je však soudit. Nemůže řešit věci v rodinách žáků, ale může dát dítěti a někdy i rodičům podporu, a je-li žádán, povědět jim svůj názor. Rodič, který cítí, že v jeho výchově něco nefunguje, se pak s ním může poradit a něco udělat pro sebe, získat náhled, objevit hlubší příčiny… To je však jen jeho volba. „Nelze hnát lidi klackem do ráje!“ napsal T. G. Masaryk.

Když se žákův problém učitele příliš dotýká, obvykle ho to upozorňuje na nějaké jeho osobní nezpracované téma. Z toho pohledu může být pro učitele podobná těžká situace, správně uchopená, přínosem pro jeho osobní rozvoj.


Hudba 

nás léčí už tisíce let. Oživuje kontakt člověka se sebou, harmonizuje a emočně sytí, pomáhá nám vyjádřit emoce. Podle Indiánů píseň spojuje člověka s vlastním srdcem. Společný zpěv přináší všem zážitek souznění v jednom rytmu, pocity síly, spolupráce a sounáležitosti a mírní agresi. Učitel hudební výchovy má v rukou mocný nástroj podpory a harmonizace života. Spontánní zpěv bez úzkostného lpění učitele na intonaci a rytmu přináší dětem radost a možnost se trochu vyzpívat z trápení, hněvu a smutku.

 
Rodinná témata v písničkách

Rodinná témata zajímají děti ze všeho nejvíc. Dokazují to i statistiky všech linek důvěry. (Na druhém místě je pak téma „láska“.) Věnujme se zde tedy trochu rodinným tématům. Bude se nám to hodit při mnoha rozhovorech s dětmi.

V dětství se dítě postupně odpoutává od rodičů a osamostatňuje se. Zpočátku zdravá závislost slábne a dítě přebírá odpovědnost za svůj život. Pokud se to neděje a když odpovědnost za činy syna bere na sebe například matka, dítě se pak nestane dospělým.

Matka je první a nejdůležitější ženou v životě syna i dcery. Dobrá matka je zdroj ženské síly, něhy a lásky. Ale ať je, jaká chce, dítě by ji tak mělo brát, respektovat její cestu a příběh.

Otec je první a nejdůležitější muž v životě syna i dcery. Oba ho potřebují a měli by ho také přijmout, jaký je. Syn potřebuje tátu, aby ho naučil věcem z mužského světa, a dcera, aby posílil její ženskou sebedůvěru svým obdivem a láskou. Není-li táta v rodině, má i tak pro děti velký význam. Je nenahraditelný a děti vítají, když cítí matčinu úctu k otci. (Jan Bílý2008) Pokud úcta chybí, jsou zmatené, necítí se dobře. „Jakmile někdo obviňuje rodiče, už není ve spojení s proudem života,“ píše Bert Hellinger. Děti se mohou na své rodiče zlobit, nemohou je však soudit.

Sourozenci jsou si nejbližší a sdílejí dobré i zlé. Záleží u nich na pořadí, v němž přišli na svět. Uznává-li každý své místo dané pořadím, může se jim dařit dobře.

Prarodiče, babička a děda mohou být pro děti cenným zázemím, respektují-li důstojnost vnoučat a rodičovskou roli svých dětí, tedy rodičů vnoučat. Ti mají hlavní slovo ve výchově.

Předkové jsou naši příbuzní v širší rodině. I když někteří už nežijí, je dobré jim prokazovat úctu. Skrze ně přišel život až k nám. Každý si může představit za sebou generace svých předků jako zástup. Vede hluboko do minulosti. Můžeme si tu řadu postavit symbolicky z kamínků. Pocítíme sílu života, který skrze generace předků přichází k nám... (Jan Bílý 2008)

„Když se podíváme na své rodiče, vidíme, že za nimi stojí jejich rodiče a za nimi jejich rodiče a další… a pokračuje to do mnoha generací,“ píše Bert Hellinger (2004).

„Stejný život proudí skrze všechny… až k nám. V podstatě nezáleží na tom, jací ti lidé byli v reálném životě. Pokud jde o život, byli stejní. …všechny děti skrze generace dostaly stejný život. Tím jsou rodiče velcí a děti malé. Rodiče dávají, děti berou. Když se podíváme na rodiče tímto způsobem, můžeme je ctít jako rodiče bez ohledu na to, jací jsou... cítíme se bohatí. Naše srdce se otvírá a my cítíme sílu… Když si toho budeme všímat a přijmeme to, náš život se změní.“ (Bert Hellinger, 2004)

 

Tři základní pravidla platná pro systémy, tedy i pro rodinu, i pro další 

1. Dávání a braní má být v rovnováze. Když rodina naučí dítě dávat až příliš a nebrat si nic, může dítě později směřovat k vyhoření. Když rodina naopak naučí dítě jenom brát a nic nedávat, vyroste z něj sobec a jeho jednání je pak pro jeho okolí „náročné“.

2. Právo na členství v systému má každý člen stejnou měrou. Když někoho rodina vyloučí, poruší se tím její jednota. Vzniká „rodinné tabu“ a ve vztazích sílí disharmonie.

3Respekt k přirozené hierarchii znamená, že děti jsou opravdu dětmi a syn se například nestaví do role „otce své matky“, případně dcera do role „matky svého otce“. Respektují-li členové rodiny, kdo je „velký a kdo malý“, může se v ní všem dařit dobře.

 

Mezi témata v písničkách patří také 

Loučení, rozchod jsou to častá  témata jak v písničkách tak i v životě. Děti s nimi mají mnohdy osobní zkušenost. V současnosti se rozvádí každé druhé manželství a jsou třídy, kde má většina žáků rozvedené rodiče. Je proto dobré, když učitel ví, jak s dětmi na toto téma mluvit, a má ho zpracované i sám osobně.

Rozvod znamená pro dítě vždycky zranění: Mateřská loď ztroskotala a to bere sebedůvěru. Dítě sleduje, jak se k sobě rodiče chovají dál, a je pro ně velmi důležité, mají-li dál jeden k druhému úctu a respekt jako k otci (matce) svých dětí. Dítěti se velmi uleví, když se rodiče po rozvodu dohodnou na všem, co se týká jeho výchovy a péče o ně. Uklidní se a začne s opravou pošramocené sebedůvěry. Když spory po rozvodu a stresy trvají a zneužívají-li rodiče dítě ve vzájemném boji, pak jeho bolest trvá a hrozí mu poškození. (Často když například rodina po rozvodu žije dál v jednom bytě.) Dítě chce nějak „pomoci s řešením“ a jde do koalice s jedním z rodičů. Plní jeho (někdy podvědomé) přání a s druhým rodičem se nestýká, odmítá ho. Tím však rozkol v rodině jen prohloubí.

Rozvod je věcí dospělých. Dítě se nerozvádí.

Vhodnou podporu dětí po rozvodu popsala německá učitelka a psycholožka Marianne Franke Gricksch v knize Patříš k nám! Nakreslila ve své třídě na tabuli zub se dvěma kořeny:

Připomíná, že každé dítě je vždy z poloviny táta a ze druhé máma. Když jeden z rodičů neguje a popírá, anebo pomlouvá před dítětem toho druhého, haní a popírá tím i polovinu svého dítěte. „Některé děti rozvod rodičů ve škole tají a může dojít i k přerušení komunikace mezi školou a rodiči, mezi dětmi a kamarády,“ píše M. F. Gricksch. Postoje, které odvodila ze své praxe a jež korespondují i s Chartou dětských práv, přijatou OSN, napsala na tabuli pod uvedený zub:

„Rodina zůstává stále celá. Nerozbije se ani tehdy, když rodiče ukončí svůj milostný vztah. Rodiče zůstávají stále rodiči a mají vědomě nebo nevědomě rodičovský vztah, a to tak dlouho, dokud žijí. Celistvost rodiny zůstává pro děti zachována. Díky tomu jsou pod ochranou nezávisle na tom, jestli se rodiče snášejí, nebo ne. Vědomí toho dětem prospívá.

Každé dítě má právo milovat otce a matku a pobývat u obou, aby se od nich mohlo učit. Dokud je dítě malé, mají rodiče určovat, co je pro dítě dobré.

Spor, který mezi sebou rodiče vedou, se dětí vlastně netýká.“

(M. F. Gricksch, Patříš k nám!, 2006)

Možnost zůstat dítětem obou rodičů a víra dítěte, že oba dva „rozchod zvládnou i bez jeho podpory,“ působí také v pozdějším věku na dítě blahodárně, píše autorka. Některým dětem se daří až po letech najít si místo ve své rodině po rozvodu. Rozvedení rodiče dětí školou povinných by se měli setkat nejméně třikrát ročně, vynechat sporné vztahové záležitosti a mluvit o společných věcech a o dětech.

Naděje na obnovení kontaktu s otcem je i pro děti, kterých se jejich otcové vzdali, velmi důležitá a neměly by tuto naději ztrácet.

Děti nejvíce zraněné se projevují vztekle, divoce, ruší a provokují, nebo úplně omezí komunikaci. Právě ony však potřebují nejvíce podpory. Pozornost se ovšem zaměří na excesy dítěte, a ne na zdroj napětí v rodině, který je jejich příčinou. Někdy se pak tzv. problémové dítě vodí marně od odborníka k odborníkovi. Některým dospělým se zdá, že jim to „dělá naschvál“, a tak sáhnou k trestům. Když dítě nemá zastání ani doma, ani ve škole, ani možnost kvalitní terapie, uzavírá se kruh: Čím více je zraňováno a bez naděje na lásku, tím více vzdoru cítí a tím více trestů „si vyslouží“. Narůstají konflikty a dítě končívá v ústavu, ve vězení.

Děti, které však měly pro svůj vývoj plnou podporu, nacházejí kontakt se svou duší a žijí v souladu se světem. Jsou tzv. tahouny ve třídě, mají vtip, jiskru a není těžké je mít rád. Profesionalita je v tom dokázat mít vztah ke všem ve třídě. 

 

Hodně štěstí a radost s dětmi !  :o)

 

                                                                Z.Š. 

 

 

TOPlist