O neklidu a agresivitě

 

ROZHOVOR MT A DĚTI pro časopis INFORMATORIUM

 

„Rodiče i učitelé mají společný cíl“,

říká muzikoterapeut Zdeněk Šimanovský, se kterým jsme mluvili o tom, jak pracovat s neklidnými¨, hyperaktivními dětmi.

V každé třídě najdeme alespoň jedno dítě, které je „z hadích ocásků“, neposedí, neumí se uklidnit. Stává se „rušivým elementem“, který narušuje klid a vyžaduje pozornost učitelky. Máte nějaký tip, jak zapojit neklidné dítě do společné činnosti, a přitom jej respektovat?

Toto téma se opakovaně objevuje na mých kurzech her pro zvládání agresivity a neklidu. Musím ale říci, že vždycky je ten příběh neklidného dítěte jiný a že plošné recepty vesměs nejsou nejšťastnější, a to zvlášť pro lidi, kteří na ně tzv. slyší. Těch důvodů, proč je nějaké dítě zvýšeně aktivní, je mnoho, může to být ADHD či nějaká somatická příčina, ale také situační záležitost.

Mám na mysli dítě, které je pravidelně, dlouhodobě neklidné a nezvladatelné.

I u dětí, které „jedou“ v režimu zvýšené aktivity, jsou příčiny neklidu různé. Asi je nejlepší se s dítětem a jeho příběhem dopodrobna seznámit. Je třeba zjistit, jak to má dítě doma, co ho může zneklidňovat, uvádět do napětí. A o tom všem se musíme bavit s rodiči, protože nám všem jde o jednu věc. Samozřejmě pokud neklid přesáhne určitou mez, je třeba vyhledat odborníka. Mnoho ale mohou zvládnout učitelé a rodiče sami, pokud v sobě najdou vlastní vyrovnanost a klid.

Takže pokud já nejsem v klidu, jsem nevyrovnaná, děti to vycítí a možná se to na ně i přenese.

Ano, děti zrcadlí to naše vnitřní nastavení. Když přijde nervózní učitelka do třídy, tak může stokrát předstírat, že je v klidu, ale děti to na ní poznají.

S neklidem je někdy spojena i agresivita, ubližování ostatním. Má smysl sahat po nějakých trestech nebo je jiná cesta?

Tak v první radě si musíme vyjasnit, že agresivita je normální, přirozená vlastnost každého zdravého člověka. Takže učitel, který se distancuje od agresivity, je vedle a dětem škodí. S agresivitou stejně tak jako s nožem nebo sekyrou je potřeba naučit se s ní zacházet a ne ji popírat. Pokud tedy učitel chce vypadat ušlechtile a začne dětem hlásat, že mají agresivitu potlačovat, tak jim škodí. Tím se jen zatlačí jejich přirozená energie, která tím naštváním vyvře. Ale ta energie nemizí, může vyvěrat buď na chodbě nebo venku ze školy v podobě rvačky, nebo se mohou projevit somatické problémy (bolesti hlavy nebo břicha).

Má neklid a nadměrná „živost“ pro svého „nositele“ i nějakou výhodu, nebo je to vždy komplikace? Většinou se to v našem školském prostředí bere jako nevýhoda, ale myslím, že to tak není.

Náš školský systém je v některých směrech holé zoufalství. Mnoho problémů s agresivitou, zvýšenou tenzi a hněv v dětech vyvoláme tím, že je z úsporných důvodů nacpeme do třídy, kde jich je cca třicet. Nikdo ale už nemyslí na to, co děti v přeplněných třídách zažívají, co si přinesou do života a jak se to v důsledku projeví na jejich nemocnosti, tělesných a duševních problémech, i ekonomicky.

Třicet dětí ve třídě, to je dav, který funguje úplně jinak než individualizovaná skupina. Soukromé školy mívají maximálně osmnáct dětí ve třídě a tehdy se jim učitel může individuálně věnovat. V přeplněných třídách je učitel na stráži, aby se nic nestalo, a nemůže pracovat individuálně. Navíc ta skupina funguje jako dav, který je emotivní, moc nemyslí a nemá daleko k akci.

Vrátím se ale k těm výhodám a nevýhodám, které má nebo může mít neklid a hyperaktivita pro dítě, které tyto vlastnosti dostalo „do vínku“.

Takové dítě má výhodu, že vyhraje hokej, fotbal, tyto vlastnosti se oceňují na sportovních školách . Takové dítě pak jde do toho, co se děje, s plným nasazením. Jinak je to ale v případě, když dítě žije s lidmi, kteří chtějí mít klid, a ono pak vnímá svoji aktivitu jako nežádoucí.

Můžete se s námi podělit o svoji osobní zkušenost s prací s neklidnými a agresivními dětmi?

Vybavuje se i příběh jednoho kluka, se kterým si skoro nikdo nevěděl rady. Bylo mu asi dvanáct let, ve škole záměrně rušil, problémy s ním byly skoro ve všech hodinách. Tak jsem ho požádal, aby přivedl rodiče, on to neudělal. Prosil jsem ho o to opakovaně, ale on měl asi pocit, že si na něj budu rodičům stěžovat. Nakonec je ale přivedl, s rodiči jsme si společně sedli, řekl jsem jim, že jejich syn má ve škole problém a že bych se s nimi rád o tom problému proradil. Oni na mně chvíli koukali a pak jsme si povídali asi dvě hodiny; z rozhovoru vyplynulo, že protěžují mladšího syna a tomuhle je to tak líto, že dělá takové problémy. Některé věci si prostě nemusíme uvědomit a takový rozhovor bez povýšeneckého postoje pomůže.

Trochu odbočím – nedávno jsem se podílel na pořádání „hravého odpoledne pro děti, rodiče a učitelky“ v jedné mateřské škole. Bylo to moc prima, všichni si užili her, byla tam dobrá nálada, pohoda, a hlavně to splnilo ten účel, který to sledovalo. Rodiče jako lidi se setkali s učiteli jako lidmi, všichni zjistili, že mohou odložit konvenční pozice, za které se schovávají.

A k tomu není potřeba lektor, stačí nápad a chuť. Koupí se sušenky a uvaří si čaj a všichni společně si popovídají. Takové odpoledne se zhodnotí na léta, kdykoliv pak rodič přijde za učitelkou, tak si uvědomí, že to je ta Maruška, která tam tak hezky hrála na kytaru.

Trochu jsme přeskočili ty tresty.

Tresty prostě jsou, nejsou ani špatné a ani dobré. Je ale dobré, když trestá rozumný dospělý, ne vzteklé vnitřní dítě. Někdy převládne náš ego-stav (rozhněvané) vnitřní dítě  a tehdy trest neplní účel, spíš ubližuje. Ve škole jsem měl třídní učitelku, která nás dost držela zkrátka, trestala nás tehdy, když jsme si to zasloužili, a hlavně přiměřeně.

Děti by ale měly v každém případě vědět, že ten dospělý, učitel, je taky člověk, a někdy se na trest může i „vykašlat“, prominout ho. Rozumný trest od rozumné učitelky je pro některé dítě „boží dar“. Dítě, za které maminka všechno „žehlí“, dostane díky adekvátnímu trestu hranici, kterou potřebuje.

Můžete dát nějaký konkrétní tip na činnosti a hry pro neklidné děti?

V první řadě, a to se budu opakovat, je třeba poznat zázemí dětí. Není možné mluvit a jednat naslepo, bez toho, že bychom o dětech věděli víc. Řada intervencí se pak míjí účinkem.

Ale k těm metodám – můžeme zkusit něco z oblasti aktivní muzikoterapie, třeba tzv. “třeštilky“. - jednoduchoučké hry s chrastítky. Děti při nich opakují jednu větu, dostávají se do varu, tancují a řádí.

Další možností je relaxace – děti si lehnou, uvolní se. Malé děti mají rády pohádky, tak si můžeme povídat třeba o medvídkovi, který si lehl a odpočíval. Relaxaci můžeme podpořit hudbou, ta zas podpoří příjemné emoční ladění, dokreslí pěknou chvíli odpočinku.

Na co si musím při práci s neklidnými dětmi pozor?

Při práci s dětmi (a nejen neklidnými) můžeme narazit na jednu past – i sebelepší, vzdělaná a fundovaná učitelka se nikdy nesmí snažit být lepší než maminka. Pokud se budeme vyvyšovat nad rodiče, děti nás nevezmou. Učitel prostě musí respektovat rodiče, ať jsou jacíkoliv. I když by to byla prostitutka a alkoholik, jsou to máma a táta. Nemusíme souhlasit s tím, co rodiče dělají, ale měli bychom je brát jako lidi, akceptovat je jako jedince, kteří dali dítěti život.

 

 

*

 

TOPlist