O d e z v y n a výcvik

2014 - 2016 Praha -  závěrečné kolečko - zkráceno 

… děkuji, že jsem vás mohla všechny poznat, a mít vás navždycky v srdci. A těším se, že se potkáme… Stejně jsme na sebe napojený, a když si nenapíšeme, tak se prostě máme.

…Všechny vás objímám a všechny mám moc ráda a děkuji vám a děkuji vám za všechno. Jste úžasní. A i já jsem díky vám úžasná. Alespoň tak se cítím.

… nemám ráda loučení, a nechci moc mluvit, ale moc, moc, moc, vám všem děkuji, budu to mít pořád v sobě, děkuji všem.

... Mám pocit, že som sa stále viac sám sebou, že sa sám konfrontujte a nezáleží mi už tak na tom, čo mi hovorí ludia z okolia, ako primú čo robím a ako sa správam Tak k tomuto mi najviac pomohol tento kurz. Že som úprimný a otvorený sám k sebe. Ďakujem.

…Chci poděkovat každému z vás… kromě inspirace pro práci, kterou jsem pak prožívala s dětmi, jsem taky našla sebe. Našla jsem svou duši, už se za to nestydím, vykašlat se na všechny koncepty a tvořit s dětmi na úplně jiné úrovni… Moc se na to těším. Mám pocit, že se neloučíme, že se máme …a poslední věc: hledejte si ty svoje mapy, každého poznávejte, ale tvořte si tu svoji cestu sami.

…Chci vám všem poděkovat, když jsem sem nastoupila na výcvik, tak jsem měla takový tunel. Prostě jsem si nedokázala představit, že by něco mohlo být jinak. Vůbec jsem nevěděla, co mám očekávat. A já jsem z toho tunelu najela jakoby na širokou dálnici, a když se mi chtělo nějak zabloudit, tak mi vždy někdo ukázal, že je ještě možná jiná cesta, a tak se mě odkryly ty možnosti, které mám, díky téhleté skupině …Vy jste mi ukázali ty možnosti…a za to vám moc děkuji.

…konec je začátek něčeho nového a my dneska všichni vykročíme na cestu, ale energie, která tady vznikla, bude s námi. …Když budete potřebovat, tak se k ní můžete vrátit… Můžeme se s ní spojit…  Moc vám děkuji za ty dva roky, změnily mne a posunuly. Myslím, že jsem silnější vyrovnanější a že jsem si tu svoji sílu našla. I za to Ti Zdeňku moc děkuji, jsi pro mě velkým učitelem, inspirací a zdrojem. A všechny vás mám MOC, MOC ráda … taky bych mohla brečet, ale chci to vyjádřit prostě láskou a něhou (políbí plyšového medvídka). Moc a moc vám děkuji. Jste jedineční, děkuji.

…mám hroznou trému, úplně mi buší srdce. A mám velikou radost, že jsem se zúčastnila těchto dvou let, že jsem si to vybrala, že moje intuice neselhala. Byla to správná cesta a taky všem moc děkuji včetně Zdeňkovi. Mám popsaný dva sešity plný inspirace, která mi vydrží ještě asi tak deset let. Takže mám určitě co dělat. Hodně mě to obohatilo, jak osobně, tak i pracovně, takže jsem to posílala dál a budu to posílat dál a to je všechno. Děkuji.

… Dva roky, utekly rychle. Je to dost dlouhá doba a dost se v mém životě změnilo. Byl jsem tady s vámi hrozně rád. Jsem vám všem moc vděčný, nevím, co bych říkal. Vše mi přijde jako fráze. Mám vás rád. Byl jsem tu s vámi rád a bude se mi stýskat. Děkuji.

…jsem dojatá a děkuji moc všem. Byla to pro mě opravdu velká síla po celé ty dva roky. A mám pocit, jako bych s vámi zažila spoustu životů, o které jsem opravdu nyní obohacená. Děkuji. A děkuji Zdeňkovi za velkou práci.

 … než jsem nastoupila do výcviku, tak jsem žila zavřená v knihách, konceptech a meditaci, ale výcvik mi přinesl schopnost jít k lidem beze strachu, přijmout sebe a být …sledovat a… ať si všichni trhnou nohou… Už nemám proč utíkat….budu pečovat o sebe, fyzioterapie, flétna, a zpěv a… tak.

…všem děkuji, že jste se stali součástí mého života a tam zůstanete. Má to pro mou budoucnost velký význam. Já už se té budoucnosti tak nebojím, protože tady jsem viděla tolik příběhů….Za ty vaše příběhy a za to, že jste je byli schopni říct, že jsem je mohla slyšet, za to jsem vám moc vděčná, to mi pomohlo zjistit, jak jsem na tom já a že jsem na tom stejně jako celá řada z vás. A že to pro mě není taková tragédie, že tolik trápení, jako mám já, má spousta lidí. Tak to bylo pro mě v mnoha ohledech osvobozující. Takže vám děkuji za radost, které tady bylo spousta, spousta srandy a za inspiraci a vlastně i za bolest, která byla taky inspirací, v mnoha ohledech a …těším se na budoucnost, je mi vlastně dobře - i když je trochu smutno - všechno to mělo smysl. Pro mě velký. Děkuji Zdeňku…a nechci brečet, tak to posílám dál.

...loučení nemám ráda, obecně a nechci se loučit, setkání s člověkem, který někomu něco předá, nám vždycky zůstane v mysli …na začátku jste byli pro mě každý cizí tvor ale teď …Přeji vám všechno nejlepší, aby se vám dařilo, aby jste byli spokojení a šťastní…

…Moc jste mi přirostli k srdci a budete mi scházet. Děkuji

…jsem emotivní typ, ale říkám si, že snad to zvládnu i bez slz. Byly to dva opravdu obohacující roky. Nejenže jsem se naučila odhazovat některé své masky a víc si stát za tím, co chci. Naučila jsem se vyrovnávat se se svými výčitkami, neplnit hned všechna očekávání, ale stát si za svým, jít vlastní cestou, takže děkuji za to spolusdílení radosti i bolesti, která mě k tomu vlastně přivedla. Za krásné hudební zážitky s vámi a za jiné zážitky. A přeji vám taky jen dobré na všech cestách. Věřím, že se nějak potkáme nebo, že zůstaneme ve spojení. Tak děkuji a nebrečím … zvládla jsem to J

…loučit se nebudu a budu doufat, že se uvidíme. A děkuji mnohokrát za inspiraci a za to, co jste mi dali a za to, co jsem mohl dát já vám.

… jste krásný lidi, tak jsem to mohla pocítit a jsem ráda, že jsem slyšela některé věci během těch dvou let a mohla jsem na ně reagovat… přicházelo to krůček po krůčku, něco se na to nabalovalo a já jsem to jenom vnímala a nějak jsem to vyslyšela …Když jsem sem přišla, tak jsem takováhle nebyla, prožívala jsem hlubokou stagnaci a samotu, mám to napsané v prvním sešitě, když si to přečtu tak tedy L, to je něco. A jsem moc ráda, že… že jste. Vzpomněla jsem si na Alešovu vlajku, kterou vytvořil, vzpomněla jsem si na naši společnou písničku, kterou máme … ta naše společná plavba byla pro mě neuvěřitelná… Jsem hrozně ráda, že jste na tý lodi byli, že jsme tam byli společně. Krása. Děkuji moc.

…Tak já se s váma loučím, mám vás moc ráda, budu na vás vzpomínat, na tu cestu tím dvouletým vlakem, kde jsme si každý na chvíli vystoupili a pak jsme se vrátili se svýma zkušenostma. Tak ahoj.

… fascinuje mě práce se skupinou a dynamika skupiny a jak se nám tady podařilo vytvořit bezpečný prostředí, že jsme tady byli všichni ochotní sdílet svoje bolestivý témata a to mě utvrzuje, že i v té bolesti je naděje. Že skrz tu bolest projdeme a můžeme třeba šťastně žít. Jo, nedávno jsem viděl film Rocky, kde říká Sylvester Stallone: Nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí. Děkuji vám všem.

 

…děkuji za životní lekci, kterou jsem od vás dostala za ty dva roky. A moc vám přeji všem na těch vašich cestách, dálnicích a tunelech, ať budete kdekoliv, ten život není jednoduchý a při konstelacích je to fakt vidět. Může vás potkat cokoliv. A já vám přeji, abyste si z toho dokázali vzít to nejlepší sami pro sebe a zužitkovali to. Šťastnou cestu.

… všem vám moc, moc, moc děkuji, Byly to pro mě dva obohacující roky života s vámi. Otevřelo mi to spoustu cest, zodpovědělo mi to spoustu otázek a já jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost to tady s vámi sdílet, i když jsem to třeba neříkala nahlas, ale jsem, za to opravdu moc ráda a přeji vám všem radost, spokojenost ve vašich životech.

…Pokud jsem ve své rychlosti někomu nějakým způsobem něco provedl, tak se omlouvám. A nebo si to ještě přijďte se mnou vyřídit…. Mám vás opravu moc rád.

… Já jsem hrozně ráda, že jsem mohla být jako jedna z vás, že jsem si našla něco, co mě inspirovalo a motivovalo a budu z toho čerpat ještě dlouho. Děkuji.

…myslím, že když přijdou nějaké těžké chvíle, tak… v tom vědomí jsme spojení všichni, a tam si vás najdu. Tam se můžu na sílu našeho kruhu napojit, čerpat z ní energii a odhodlání na věci, který přijdou, který se stanou….už se těším.

… když vidíte na videu Marka Komissarova malého kluka, který běhá se zavázanýma očima, nevidí nic a hraje fotbal, tak si říkáte, že všechny ty pravdy, které nám říkali, jsou třeba zajímavý, ale že je třeba je brát trochu s rezervou, protože za nimi může být úplně jiná pravda

…Byla to radost s vámi pracovat…I já děkuju…Když se někomu narodí dítě, tak mu většinou pošlu esemesku s přáním: Ať jsou mu jeho dávní předkové příznivě nakloněni. A tím bych to uzavřel….Ať jsou vám vaši dávní předkové na všech cestách…. příznivě nakloněni. :) 

 

 

A ještě jeden krásný mail, který přišel asi čtrnáct dní po ukončení výcviku : 

(jména jsou změněna) 

 

Moc, moc  vás všechny zdravím!

Mám něco důležitého na srdci a rozhodla jsem se s vámi o to podělit, protože to, co se u nás v rodině odehrálo poté, co jsem se vrátila z výcviku, dává celý obrázek tomu, na čem vlastně všichni pracujeme a to je přijetí, puštění a velké finále - láska a nakonec, třeba někdy, i světový mír  :-D

Že to naše velké rodinné finále u nás půjde tak rychle, a ještě ke všemu v tomhle životě, jsem vůbec nečekala.

Naposledy na výcviku jsem si dělala poslední konstelaci - náhled se sestrou a ukázal se celý obrázek mé rodiny. Krátce.

Odnesla jsem si z toho to, že nemám být v odporu, ale mít je všechny ráda tam, kde jsou a jací jsou a tak to je v pořádku. Nu, dovolila jsem si vystoupit z odporu, nevinit matku, že se o nikoho nezajímá a je mimo, nevinit  otce, že nic nedělá. Přestala jsem je soudit a  přestala jsem se zlobit na ségru, prostě jsem to všechno pustila, skutečně jsem se přestala snažit měnit je k obrazu svému a hlavně jim nepomáhat!!!!!!!!!

Hned ten večer po návratu to šlo rychle. Zavolal mi otec, jak se mám a co dělám. Po tom, co jsem je všechny vyhodila, to bylo velké překvapení. Nic po mně nechtěl. Jen mi chtěl říct, že mne má moc rád. Jenom to tak zažblechtnul, protože to pro něho musel být výkon, není na to zvyklý, ale dostal to ze sebe. Okamžitě jsem si začala myslet, že je marod nebo leží na smrtelné posteli a  chce mě naposledy slyšet, protože má výčitky.  Zeptala jsem se ho, jestli je mu dobře. Řekl, že je unavený. Tak jsem mu řekla, že ho mám ráda. Zase to zkrátím. Druhý den ráno volala moje máma. Jenom, že se mi chtěla omluvit. Že si uvědomila, že to její pomáhání je k prdu, že se pořád někomu do něčeho pletla, byla z toho unavená a stejně  akorát ubližovala a dělala zlou krev a tak se od nás všech nakonec  odstřihla, a že jí to včera, doma na zahrádce, jak tam byla poslední dobou sama při tom rytí,  došlo. A že se ke mně vůbec nechovala jako máma. Že to neuměla jinak a že ji to hrozně mrzí a že mi nebyla emoční podporou, když jsem potřebovala a že se omlouvá a že mě má strašně moc ráda. What???????? Myslela jsem si chvilku, že se mi to zdá. A taky mi bylo divně, že se mi omlouvá máma. Tak jsem jí řekla, ať se proboha neomlouvá, že ji mám moc moc ráda a vždycky jsem měla a že přes ty naše zraněníčka a příběhy se na tom nikdy nic nezměnilo, ale že moc děkuju a byla jsem fakticky dojatá, i o na... . Pak mi vykládala, jak ji hrozně srala tchýně, moje babička, matka otce. Neustále se jim do něčeho pletla, dělala jim peklo na zemi ( to byla šílená babka a tchýně), ale že se na ni nezlobí, když ví, že to dělala taky. Že to vlastně všechno chápe a že jí odpustila. A nakonec mi řekla, že se jí hrozně moc ulevilo,  jak se mnou, tak s babičkou. A že ji vlastně má ráda a že ji vlastně baví babičce vařit a dělat jí její oblíbené palačinky a už jí to vůbec nevadí ani už si nepřeje, aby se téhle tchýně zbavili. :-)

    Skončil náš rozhovor  a jedeme dál. Večer si tahle 96letá babička zlomila krček. Upadla naprosto nesmyslně na cestě na toaletu.  Poprvé v životě ji z domu mých rodičů odvezli (není to tak dlouho, co si můj otec ztěžoval, že ji v životě nedostane z domu, ona je totiž opravdu čupr naserbaba, která nevystrčí paty z domu, ale je v patách mého otce neustále), bohužel do nemocnice.  Tam se rozhodli ji operovat  i v jejím věku, že je na tom velmi dobře. Bavím se pomyšlením, jak se tahle moje babička (teď už super lekce mého otce) vrací naprosto odpočinutá z nemocnice  a říká svému synovi, mému otci, kterému je 76let, konečně mě máš zase zpátky, Venoušku, a mému otci tuhnou v obličeji všechny rysy. Ne, nemyslím to zle, jenom se tím bavím. A hlavně, je to jejich věc, já jí palačinky dělat nemusím, že a jak znám svoji máti, tak ona ty palačinky ráda udělá, ale po návratu babičky z nemocnice s palačinkama bude za bábi konečně běhat otec (moje máti má totiž smysl pro humor). Každopádně, mám ke všem úctu a respekt a budu doufat, že bude babička s tím krčkem fakt v cajku.  Někdy si myslím, že moje mamka babičce (která mimochodem spí spánkem věčné oběti jako Šípková Růženka) ty palačinky dělá z pocitu viny a jako poděkování za lekci :-)

A tak máme zase tu naši rodinku pohromadě. Už zase spolu skáčeme přes kaluže. Mí rodiče ocenili ten můj vyhazov a rozhodli se konečně mé sestře, která je na tom mimochodem a bohužel, velmi špatně, nepomáhat a nechat to na ní. A já věřím, že když už jsme takto všichni naladění a dovolíme s láskou v tom ségru samotnou ponechat (tak, jak Zdeněk nechal Jiřině v konst. odejít duši, když ji nechtěla), že se taky co nevidět probere ze spánku  obětavé Šípkové Růženky, budu si to moc přát.

Tak asi tak. Prostě, červená knihovna. A kdyby mi to někdo ještě o víkendu vykládal, tak mu řeknu, že si to vymyslel, aby byl vtipnej. Ale naštěstí, já mám červenou knihovnu ráda a mám velkou radost, že je reálná a že už teď vím, že je všechno o mně a že stačí tím vnitřním vesmírem někdy jen trošku a někdy víc pootočit.

Vám všem přeji totéž, vaši osobní červenou knihovnu a ještě jednou vám všem děkuji, že jste mě na cestě k té mé červené knihovně trpělivě provázeli,  že jste mi k ní pomáhali, protože bez těch mých zrcadel, kterými jste mi po celou dobu byli, by to nešlo a ve vás všech jsem se viděla a vidím.

Díky za vás všechny a váš čas.

Eva

P.S.: Míšu jsem dostala do péče, pokud jsem to nezmínila a bývalý manžel mi musí z rozhodnutí soudu vrátit, co mi dluží ;-)) ;-)) 

 

 

 

 

 

 

TOPlist